Vodku jsme nepili
Někdy v lednu: " Utáhnou vaši psi auto ?" "No jasně", odpověděli jsme bez váhání. "Tak jo, ještě se ozvu", pravil hlas v telefonu a zavěsil. Tak to by bylo, příležitosti se musí jít vstříc. Ale.
Několik sezón jsem trénoval smečku složenou z haskounů a malamutů s vykuchaným Renaultem 4. Na rovině a bez sněhu. Když se malamuti rozhodli jít do důchodu, Renaulta vyměnila Panda s motorem, který ovšem po dvou letech na hrbolatých cestách autíčko opustil (totiž upadnul). Nejistota byla na místě.
Někdy v únoru: "Můžete přijet v neděli na Barrandov ? A vemte sebou ty psy, co utáhnou to auto, rádi bychom to viděli." No tak to je průšvih!!! Pro jistotu jsme do vleku nabalili i dva jedenáctileté malamuty. Snad to ještě nezapomněli. Za barrandovskými ateliéry byla připravena Fábie. "Vážně ji utáhnou?" Zněla nejistě otázka. Za chvíli měli přijít angličtí filmaři a přesvědčit se na vlastní oči. Zapřáhli jsme 10 haskounů a 2 důchodce a .. auto frčelo jak namydlené . "Zkrátit šňůry a postroje černé, kolik psů potřebujete ?" Nejmíň dvacet čtyři, reagovali jsme okamžitě, protože bylo jasné, že jedna smečka nevydrží opakovat rejžovy představy do zblbnutí. "O. K.", bylo ujednáno. Točíme reklamu na vodku. V Popradu na Slovensku.
Okna hotelu a jeho okolí byla již temná. Než přijela popradská policie, svítila téměř všechna. Noční krmení zřejmě neušlo pozornosti místních obyvatel. "Já jsem strejda Pepin, mám Vás rád a budeme u Vás týden bydlet", snažil jsem se vysvětlit příslušníkům a nechápal, proč nás filmaři ubytovali v centru města. Byl čtvrtek, asi 22 hodin. Sněhová kalamita nás trochu zdržela.
V pátek jsme posnídali v autě před hotelem (karavan s jídlem a celý štáb bydlel někde jinde), vyvenčili 24 psů, hodinu bavili autobus estonských dětí a dostali dispozice. Ouha, veškeré natáčení se konalo všude jinde, jen ne v Popradu. Od 10 do 40 km na všechny světové strany. Dnes odpoledne v Pribylině, severně od Liptovského Hrádku. První co jsme našli, byl catering (restaurace na kolečkách). Vytápěný stan a nepřetržitý gastronomický servis se stal na ten dlouhý týden naším záchytným bodem. Že psi nebudou tahat auto, ale nějakou vykuchanou potvoru (nejdříve to měla být tatra 603 až po žigulíka) jsem věděl, ale bugina svařená z trubek, s nápravami z offroudu a velikosti luxusního Mercedesu mně vyrazila dech. Za dvě minuty psi na scénu. Tak to byl problém, který se musel hned řešit. Každé natáčení, na první pohled i jednoduchého záběru, sledovali desítky lidí (stavba, technici, maskéři, zvukaři, podržto, produkce atd. ) připravených okamžitě zahodit kelímek s kávou a reagovat na rejžovi pokyny. Je pravda, že to nasazení bylo nakažlivé. My jsme však museli odolat. Psi nejsou rekvizita a fantazie umělců neměla hranic. Ve srovnání s Hallsem nebo Staropramenem zde byla výprava jak na historický film. Také bylo dobré včas vědět co se bude točit a kde přesně. Mrtvá ovce v lese u cesty, či vysypaná siláž v příkopu nebyl problém jen zdánlivě. S buginou se jezdilo až do tmy a ani to nebyl konec, následovaly noční jízdy. Nutno dodat, že kromě dvou herců z Islandu přisedávali ještě kameraman, ostřič a zvukař . Že se žádný záběr netočil méně jak pětkrát byla samozřejmost. " Ticho! Load camera! Action ! Stop! Perfekt,..one more please!".
Sobotní dopoledne jak vystřižené z pohádky. Malebné levočské náměstíčko, nikde ani noha a každou chvíli musel přijet pán velkomožný v kočáru. Knížepán nepřijel, asi se lekl 24 psů vyvázaných před kašnou a jejich strašného řevu. Ustrašeně jsme se dívali kolem, odkud přijde rána. Pomalu se začala trousit cikáňata a jiná dětská havěť. Po menším ostychu byli psi jejich a mi měli jistotu, že nás rodiče budou tolerovat. "Haló, cirkus je tady!" Přišel i pan učitel a každý, kdo v Levoči něco znamenal. V polorozpadlém baráku byly narychlo opraveny tři místnosti. Toť naše scéna. Zařízení padesátá léta. Po bytě chodil musher z Islandu a řval : This is my stereo, this is my TV (tím myslel obrovský plazmový televizor) a ven vycházel dveřmi od lednice. Děj se odehrává v současném Rusku a byt je vnitřek chatrče, u které jsme natáčeli včera (také měla dveře od lednice). Nevím, jestli měli angláni mezery v zeměpise, nebo nejzápadnější kulisy podobné ruské realitě byly právě na Slovensku. Úkol pejsků se zdál dnes snadný: Ležet pár hodin na gauči a v křeslech, nevšímat si neustále zmateně pobíhajících dvaceti lidí, hlavu natočit takhle, nohu trochu dopředu a nehýbat se! Tak na to jsem já neměl. Celou akci musela zabezpečit Jana a její hérečky. K večeru konečně přišla scéna hodná mé tlupy. Pět psů mělo doprovázet mushera skrz byt ke dveřím, kde se vrhnou na misky se žrádlem. Asi po sedmém záběru přestali na granule reagovat. Porce musely být dostatečně velké, neb na rvačku zde bylo těsno. Zkusili jsme slané brambůrky namočené ve vodě. Točilo se dál. Při dalším záběru vyskočila Kolín rovnou na stůl, kde byly rovněž brambůrky, ale jen jako rekvizita. Rejža řičel nadšením a já věděl, že natáčení se protáhne nejméně o hodinu. Martin, angažovaný jako odborný poradce pro výcvik psů, jen nechápavě kroutil hlavou. Venku děti od psů zahnala až Klekánice a přihlížející občan se prakticky dotázal: "A čo budětě robiť s těmi psami po natáčaniju ?" Odpověď ho zřejmě neuspokojila.
Východná. Pořád jsem přemýšlel, o čem se to v té písničce zpívá. Na rozdíl od zbytku štábu jsme zaparkovali v místním JRD, poprosili zootechničku, ať si uváže psa a nedělním mrazivým ránem stoupali se saněmi na náhorní planinu. Z cesty, která vedla kamsi do dáli, byly rolbou vyjety mezi sloupy vysokého napětí obrovské smyčky, naše hřiště. V dáli panorama Nízkých Tater. GOELRO. Přepřáhli jsme psy do buginy a ti na povel ACTION vyrazili i s herci do stopy. Po sto metrech začala rychlost povážlivě klesat, až se zastavili úplně. Monstrum se v nezpevněné stopě bořilo. Měl jsem pocit, jako by to byla moje vina. Před psy jsme na laně zapřáhli "six by six", šestikolového křížence motorky s pickupem s trvalým náhonem na všech šest. Báječný stroj, ale také se zahrabal. Pocit viny ze mě spadl. A bylo po panoramatech. Natáčení se přesunulo na ujetou cestu. Psi pendlovali celý den tam a zpátky. Jednou měla kamera dlouhé sklo, jednou krátké, jindy zas byla na bugině i s kameramanem a my už nevěděli, jak psy protočit, aby si zachovali svižné tempo. Technické pauzy jsme trávili ve stanu u ovocné zmrzliny z ovocných salátů, protože dnes stan nikdo nevytápěl. Ještě že kafe bylo teplé. Zapadající slunce ohlásilo konec a šéf české části, k mému překvapení, vytáhl placatici s mokem na zahřátí. Na filmu totiž panuje něco jako prohibice. Vodka to ale nebyla.
To jsme netušili, že na "Sibiř" se ještě na jeden den vrátíme natočit záběry ze steadicamu. To je takové drahé monstrum , které se zavěsí na člověka nebo na auto a s ještě dražší kamerou ty otřesy ani nehnou. Půl dne se čekalo, než to dovlečou odkudsi z Německa, češi odmítli za tak riskantních podmínek spolupracovat. Kamera jela na -six by six- vedle smečky tažené i s buginou za nisanem for by for, to aby rychlost byla dostatečně akční. Jezdilo se tam a zpátky po kilometrové rovině konstantní rychlostí 23,5 km/hod, aby se obě vozidla synchronizovala a psi se nenamotávali do prověšeného lana. Na té rovině se nám psi celkem rozběhali. Během záběru se obraz přenášel vysílačkou na monitor. Nádherná studie psího pohybu, zvláště pak Janiných "evolučných husky". Moje buchty nestačily. K těm záběrům se musíme dostat.
Další dny už bylo znatelně volněji. Noční lehací scéna v dědině Mlynica před kulturním zařízením z poloviny minulého století, kde se zrovna slavili 130. narozeniny místního rodáka Olega ( známe ho všichni jako bezzubého dědečka z reklami na polévku). Smečka projíždějící ulicí v Liptovskom Hrádku, kde se jen muselo počkat až utečou všechny kočky a obyvatelé pozavírají psy. Místní parta romů, najatých na házení sněhu, které se chtělo dělat, musela přesvědčí druhou partu, které se dělat nechtělo a požadovala větší honorář za to, že nepolezou do záběrů.
Poslední den, ve čtvrtek, nás čekal až večerní záběr ve Svitu. Donuceni hladem vystopovali jsme štáb i s cateringem v Spišském Sobotě, kde jsme po obědě o několika chodech mohli na náměstí sledovat malinovou válku. Rozvášněný dav po sobě pálil malinovou kaší a neušetřili ani okolní fasády a uprostřed stojící sochu místního potentáta. Zjištění, že nejde o modlu, ale o polystyrénovou rekvizitu, mi přineslo úlevu.
V nočním Svitu nám zbýval už "jen" příjezd smečky před bar a čekající psi na mushera a jeho kámoše u buginy před nálevnou. Lehací scény jsme opět psychicky nezvládli a vše zůstalo na Janě a její partě. Ve 23 hodin, po zdlouhavém sledování záznamu na monitoru konečně rejža pronesl "O.K. , all right, finish !" V autě už bylo zatopeno, tak jen rychle naložit psy a vydat se na cestu domů do Jizerek.
"Jo, a co ta kára, byla by za odvoz ?" Kdepak, letí do Ameriky, kde ji v druhém díle budou tahat na poušti velbloudi.
Škoda, že ten příběh vodky neuvidíme, není určen pro naše souřadnice. Pokud náhodou budete v Anglii, Irsku, na Islandu nebo v Americe, tak snad. Slováci, díky Vám, bylo nám dobře.
Hledám poušť a koupím párek velbloudů. Zn. Co nejblíž.

Autor: Jiří Sochor