Dobrodruzstvi jmenem

SEDIVACKUV LONG

Kdyz na prostranstvi pred chatou Kristynou prijelo prvni psi sprezeni, divaci zasumeli - konecne se dockali! Bylo studene lednove dopoledne, par minut pred desatou, a slunecni paprsky teprve pred chvili nasly cestu do Jedlove, male vesnicky v jednom z udoli Orlickych hor. Musher, ktery sprezeni ridil, zabrzdil sane tesne pred startovni carou a do zeme zaslapl snehovou kotvu, aby mu vzpinajici se psi nevyjeli driv, nez prijde jejich cas. "START ZA DVE MINUTY! Ozvalo se z amplionu. Psovod opustil zakotvene sane a nedbaje halasu kolem sebe, presel dopredu ke svym poskakujicim a nedockavym psum. Nebyli zvykli na takove mnozstvi lidi - chtel jim rici, ze je tu s nimi a ze se nemusi niceho obavat. Ze pojedou zavod, to jim rikat nemusel - vedeli to, nebyli tu poprve.

Musher hladil sveho vudciho psa a pohledem zavadil o dve drevene veze, ktere se tycily nad startem. Tohle tu tenkrat nebylo, pomyslel si, a hlavou mu proletly vzpominky na vsechny predchozi rocniky Sedivackova longu, nejtezsiho zavodu psich sprezeni v Ceske republice, na jehoz startu stal nyni poseste. Prestal vnimat hluk okoli a vzpominal na udalosti, ktere vzniku tohoto zavodu predchazely.

Historie Sedivackova longu:

Tento vyjimecny zavod vdeci za svuj vznik sumavskemu musherovi Pavlu Kucerovi, kteremu se podarilo nejen objevit v Ceske republice jedno z mala mist, kde lze neco podobneho jeste poradat, ale hlavne stmelit dohromady tym nadsencu, kteri jsou schopni tak velky a narocny podnik zorganizovat.

Prvni psi sprezeni, tehdy jeste slozene z nemeckych ovcaku, se objevilo na ceskych snehovych planich uz v polovine osmdesatych let, ale prvni zavod se jel az v breznu 1985 v Krkonosich. Od te doby byla zavodu odstartovana cela rada, ale cast jich byla postupne zrusena, protoze byla zakazana jizda se psim sprezenim z duvodu ochrany prirody (!) na uzemich, kde byla poradana. Tak skoncily i nektere zavody na Sumave, ktere organizoval prave Pavel Kucera. A proto zacal hledat misto, kde by mohl usporadat novy long.

V breznu 1996 se vydal Pavel s nekolika prateli do Orlickych hor, aby si jeste pred koncem sezony se svymi psy trochu zajezdili. Na Sumave bylo uz malo snehu a tak se rozjeli na chalupu k pribuznym na opacny konec republiky, kde vladla jeste zima. Tyden krizovali se svymi sprezenimi Orlicke hory a bajecne si to uzili. Nebylo tedy divu, ze na konci pobytu vypadla z kohosi ona pamatna veta: "A neudelame tady zavody?" A tak se zrodila myslenka, ze ktere vzesel Sedivackuv long.

V lete tehoz roku se Pavel s pritelkyni Andreou do Orlickych hor vratili a se starostkou Destneho pani ing. Vaclavou Domsovou rokovali o moznosti zavod zde usporadat. Napad byl nadsene prijat a na stolech vsech dulezitych lidi, kteri meli k organizaci zavodu co rici, se rozeznely telefony. Vsechna razitka nutna k povoleni celeho podniku byla postupne ziskana a kdyz horska sluzba prislibila zapujceni skutru na protazeni trate, zavod mohl zacit.

V unoru 1997 se na startu prvniho rocniku (ktery byl tehdy nazvan nultym a pozdeji prejmenovan na prvni) sjelo pouhych sedmnact sprezeni. Snehu bylo dostatek a musheri si krasne zajezdili. V roce 1998 se jel druhy Sedivackuv long, tentokrat poprve jako mistrovstvi republiky v longu. Start byl posunut na posledni lednovy vikend a v tomto terminu se zavod jezdi dodnes. Snehove podminky byly tehdy kriticke, ale organizatori meli stesti, noc pred zavodem napadlo tricet centimetru snehu a mohlo se startovat. Dalsi rok 1999 se Sedivackova longu zucastnil prvni zahranicni ucastnik, nemecky musher Oliver Kranz. Jeho prijezd provazela humorna historka - Oliver se domnival, ze se zavod jede na Sumave. Pote co se psy, sanemi, privesem a autem prejel hranice a zjistil svuj omyl, premyslel, zda-li se nema vratit. Ale kdyz uz byl tak daleko, pokracoval tech zbyvajicich ctyri sta kilometru do Orlickych hor. Nikdy toho nelitoval.

V lednu 2000 napadlo velke mnozstvi snehu a tak se v tomto rocniku poprve nejel obavany "tobogan" - uzke koryto v lese bylo tak zavate snehem, ze zde nebylo mozne trat protahnout skutrem. Tento rok se take poprve ztratil musher - vyjel si po zavode s mladymi psy, ze je trochu probehne, ale na zpatecni ceste je prekvapila tma a zabloudili. Nastesti je nalezl skutr horske sluzby a bezpecne je dovedl domu. Take ucast zahranicnich musheru byla vetsi, krome nemeckych musheru prijeli do Orlickych hor poprve Rakusan a Slovak. A pocet startujicich sprezeni rok od roku stoupal.

Jubilejni paty rocnik v roce 2001 vazne ohrozovala obleva, ale Orlicke hory opet nezklamaly - snih se udrzel na tratich behem celeho zavodu. Poprve byl zarazen mezi dve padesatikilometrove etapy zavodu bivak - nocleh na snehu pro psy i mushery; poprve startoval polsky zavodnik.

Poseste - v lednu 2002 - se jiz startoval Sedivackuv long jako velky mezinarodni zavod psich sprezeni s povesti nejdelsiho a nejtezsiho zavodu v Ceske republice. Sjelo se zde na osmdesat musheru s temer ctyrmi sty psy a celkova delka vsech etap zavodu merila 185 kilometru.

DO STARTU PUL MINUTY! Zaznelo znovu z amplionu a musher procitl ze svych uvah. Vstal a presel zpatky k sanim, uchopil je za vez, postavil se na brzdu a cekal. PET, CTYRI, TRI, DVA, JEDNA - GO! Psovod se shybl, vytrhl ze zeme snehovou kotvu a zavolal: "Jedeme, kluci!" Psi zabrali a cele sprezeni se prehnalo pres startovni caru. Proletlo koridorem divaku, minulo par poslednich chalup a zamirilo dal po vypluzene ceste. Pocet zvedavcu postavajicich podel trati postupne ridl a do lesa, vzdaleneho od startu sotva kilometr, vjelo sprezeni jiz zcela osamoceno.

Klid lesa netrval dlouho, cekalo je jeste jedno rusne misto, kde budou muset prejizdet pres krizovatku v Destnem v Orlickych horach. Minuli prvni chalupy tohoto horskeho strediska a rychle se priblizovali k silnici. Musher uz z dalky zahledl oranzove vesty pomocniku, kteri se zapnutymi vysilackami a lopatami v rukou hlidali bezpecny prujezd zavodniku. Ale to jiz vudci pes vbehl na silnici a cele sprezeni nekolika skoky preletlo krizovatku po vrstve snehu, kterou na pluhy odhaleny asfalt nahazeli pomocnici. Psovod na okamzik zahledl jejich unavene usmevy a zamaval jim. Pekne se tu nadrou, pomyslel si a pohledl na auta, stojici tu se spustenymi motory a cekajici, az budou moci projet. Behem chvilky rozjezdi nahazeny snih na mokrou cvachtu a ti s lopatami budou mit zase co delat, aby pred dalsim sprezenim tu bilou cestu obnovili. Vudci pes nezavahal a navedl sprezeni zpet na trat, vypluzenou cestu, ktera vedla ven z mestecka, a musher premital o lidech, kteri dlouhe mesice Sedivackuv long pripravuji, aby se pak sami pro narocnost organizace kolem vlastniho zavodu na te nadherne trati ani nesvezli.

Trat zavodu se pozvolna zvedala vzhuru a musher seskocil ze sani a bezel za nimi, aby psum trochu odlehcil. Sane nebyly zrovna lehke, pri povinne zatezi osm kilogramu na jednoho psa vazily pri poctu jeho osmi tahounu skoro tri ctvrte metraku. Ne ze by to psi neutahli, zvladli by i pul tuny, ale proc jim odcerpavat sily hned na zacatku? Cekalo je behem nasledujicich trech dnu jeste dve ste kilometru v ne zrovna lehkem terenu a taky tu slo o cas. Sel tedy pesky a pridrzoval se veze sani, ale tlacit je nepomahal. Vedel, ze kdyby si psi na jeho prilisnou pomoc zvykli, odmitali by pak do kopcu tahat sami a vyzadovali by jeho spolupraci neustale. Nastesti jeho vudci pes byl spolehlivy a malokdy si postavil hlavu. "Mel jsem na tebe docela kliku", pomyslel si na adresu sveho leadera musher a pes, jakoby vedel, ze na nej jeho pan mysli, otocil hlavu a uprel na neho sve chytre oci. Prozili spolu uz hodne a vedeli o sobe temer vsechno. Ve vzacnych chvilich, kdy byli na horskych stezkach sami, kdy musher zapomnel na sve kazdodenni starosti a spolu se psy se nechal vtahnout do nalady te mrazive pustiny kolem, tu se jejich myslenky dokazaly sjednotit a nebylo treba slov, aby si rozumeli.

Jak se ridi psi sprezeni?

Smecku sanovych psu, zaprazenou do sprezeni, lze ridit pouze hlasem. Zadne dalsi pomucky se nepouzivaji a jsou zakazany. Tazneho psa totiz nelze k praci donutit, nechce-li z nejakych duvodu bezet, tak proste netahne. Stava se to ovsem vzacne, severska plemena (a nejen ona) maji touhu bezet vrozenou a ve sprezeni pracuji velmi rada.

Kazdy pes ve sprezeni ma svuj ukol a sve misto. Nejsilnejsi psi jsou zaprahani hned pred sane, zcela vpredu je pak pes (nebo fena) s nejvetsimi zkusenostmi a inteligenci. Je to leader, vudci pes, nejdulezitejsi clen sprezeni. Prave s nim musher komunikuje a s jeho pomoci sprezeni ridi. Dobry vudci pes je velmi cenen a milovan, nebot on to je, na kom zavisi prubeh cesty a v divocine leckdy i zivot mushera. O schopnostech techto psu a o jejich intuici rozpoznat nastrahy stezky se vypraveji cele legendy.

Cesta vedla stale vzhuru a psi neunavne dreli a rozryvali drapy svych tlap zmrzly snih. Musher, ktery kracel vedle sani, uslysel za sebou nahle zvolani "Stezka!" Sprezeni, startujici za nimi, bylo rychlejsi a chystalo se je predjet. Psovod najel se sanemi co nejvic ke kraji vypluzene cesty a zastavil psy. Predjizdeni nebyl problem, ty tam jsou doby, kdy to byval obavany manevr - sprezeni se do sebe obcas zamotala a nervoznejsi jedinec dokazal rozpoutat rvacku. Dnes je situace jina - cas proveril chovy severskych psu urcenych k tahu a longovi musheri maji vice zkusenosti na to, aby si vybrali do svych sprezeni takove tahouny, se kterymi nejsou zadne problemy.

Predjizdejici sprezeni je minulo a zmizelo za terenni vlnou. Vystup skoncil, najizdeli na "bunkrovku", cestu vedouci rovne po vrstevnici na severozapad Orlickych hor. Psi opet zrychlili. Jejich hrbety se vlnily v pravidelnem rytmu a vitr, ktery zvedal oblaka prasanu z naveji kolem stezky, jim cechral ojinene kozichy. Putovali docela tise a jedinym zvukem, ktery rusil ticho v zasnezenem lese, byl svistot sanic. Nyni, asi sest kilometru od startu, ziskali psi konecne ten spravny rytmus a cele sprezeni se stalo jedinou bezici bytosti. "Dnes jdou krasne," pomyslel si musher stojici za sanemi, rozhlizel se kolem a blahorecil svemu rozhodnuti jezdit na dlouhych tratich. "Vzdyt ti sprinteri si vubec nic neuziji," kroutil hlavou a slastne privrel oci pred dalsi sprskou snehu, kterou mu ustedril ledovy vitr.

Sprint, mid nebo long?

Existuji tri typy zavodu psich sprezeni podle delky - sprint, mid a long. Jsou velmi odlisne a ucastni se jich nejen rozdilni lide, ale i rozdilni psi. Sprinty se poradaji na kratkych tratich do deseti kilometru s lehkymi sanemi a lehkonohymi psy, prevazne alaskany nebo s tzv. evropskymi sanovymi psy (krizenci ohare, pointra a chrta). Behem nekolika malo minut, za ktere proleti sprezeni od startu do cile, neni cas na rozmluvy se psy nebo na romanticke pohledy do zimni prirody; nejdulezitejsi je rychlost.. Naproti tomu longove zavody jsou etapove, nekolikadenni, dlouhe stovky kilometru. Jede se vice ci mene divocinou s nalozenymi sanemi, ktere tahnou zpravidla severska plemena psu - malamuti, sibirsti hasky, samojedi a gronsti psi. I zde se zavodi, ale vice tu jde o vytrvalost a o to "byt na stezce se svymi psy". Najdete tu take daleko vice romantiku, nez mezi sprintery.

Midove zavody na stredne dlouhych tratich jsou nekde uprostred mezi sprinty a longy.

Po nekolika kilometrech pohoda rovne stezky skoncila a sprezeni dojizdelo k mistu, ktere je na mapach Orlickych hor oznaceno jako Cerny kriz. Mezi pokroucenymi smrky se objevil rozcestnik, ktery musherum zvestoval, ze je ceka jeden z nejnarocnejsich useku trati - sjezd Toboganem. Je to nekolik set metru dlouhy a misty sotva dva metry siroky uvoz, jakesi koryto, ktere se klikati v prudkem svahu lesem.

Psovod se pozdravil s hlidkou s vysilackami a snazil se soustredit. I kdyz nebyl zadnym novackem, presto ho vzdycky pred vjezdem do Toboganu lehce mrazilo v zadech. Pohledem zkontroloval sane a brzdu, nadechl se - a vyrazil. Psi nadsene vletli do uzkeho koryta a sane vtahli za sebou. Uz nebyl cas myslet vubec na nic. Hladina adrenalinu prudce stoupla, prsty pevne objaly vez sani a telo instinktivne vyvazovalo letici sane. Psi co chvili mizeli v jamach nahrnuteho prasanu a jedine, co z nich bylo obcas videt, byly jejich chundelate vlajici ocasy. Prvni dva vpredu nevidel musher vubec - ztraceli se za zakrutami Toboganu. Tise doufal, ze si poradi i bez neho, a ze za rohem neceka zadne prekvapeni. Pruzna konstrukce sani se v cepech hybala a stenala a psovod mel co delat, aby v prudkych zatackach udrzel sane na stezce. Temer nebrzdil, v navejich snehu byly brzdy stejne neucinne. Snehova kotva se vyvlekla ze sani a zbesile poletovala kolem jeho hlavy - s obavami sledoval dva kovove hroty a modlil se, aby ten sileny sjezd konecne skoncil. Tobogan si za ta leta uz vyzadal svou dan v podobe nekolika rozlamanych sani a v jeho zavejich uz musheri poztraceli radu veci ze sve vystroje. Nastesti se nikdy nikomu nic nestalo. Jeste posledni zatacka a sprezeni vyjelo z uzkeho koryta na sirsi stezku. Musher si oddechl a na volnem prostranstvi zastavil, aby zkontroloval sane a prohledl psy. Tem se silena jizda libila, otaceli k nemu sve ojinene cenichy a jazyky jim visely z otevrenych tlam. Zabrucel na jejich adresu par pochvalnych slov a sprezeni opet vyrazilo. Pred nimi bylo tahle stoupani - co za par desitek vterin sjeli v Toboganu, museli nyni opet nastoupat. Cekal je nejzapadnejsi bod Orlickych hor - hora Vrchmezi.

Narocny zavod:

I kdyz se Sedivackuv long porada v neprilis vysokych Orlickych horach v podminkach mirne zimy stredni Evropy, je povazovan za zavod narocny pro psy i mushery. Duvodu je nekolik. Je to trat s prudkymi sjezdy a naslednym stoupanim, kdy celkove prevyseni je znacne, je to velmi rozmanity teren od husteho lesa, kde stezka klickuje mezi padlymi stromy, az po volne plane, kde se do sprezeni opira ledovy vitr. Je to delka etap - ctyricet az sedesat kilometru, z cehoz dve etapy na bivak se jedou s plne nalozenymi sanemi, a v neposledni rade jsou to rozmary pocasi. Je az k nevire, jak ruzne se dokazou Orlicke hory tvarit behem ctyr dnu zavodu! Musheri mohou zazit za jediny rocnik snehovou vanici na hrebenech, palcive slunce, oblevu s tezkym snehem, mraz pod minus patnact stupnu a jednim z oblibenych hostu Orlickych hor je husta mlha. A kdyz k tomu pricteme nekolik probdelych a ziznivych noci pri kytare, je jasne, proc neni Sedivackuv long zadnou nedelni prochazkou.

Sprezeni melo nyni za sebou polovinu etapy. Pote, co se z Vrchmezi nekolik kilometru prodiralo po uzke stezce mezi zakrslymi pokroucenymi smrky, uhybaje pred jejich ostrymi jehlicemi, minulo na otevrenem prostranstvi Masarykovu chatu - dulezite obcerstvovaci misto na hrebenech Orlickych hor. Nikoli vsak pro mushery - ti pokracovali dal. Ale aby jim to nebylo lito, byla o kousek dal pred prejezdem silnice umistena jedna z nejdulezitejsich hlidek - hlidka s horkym cajem. Temer nikdo neodolal. A kdo odolal, musel alespon nahlasit sve startovni cislo (nebylo-li videt) a jmeno, aby mohl byt odskrtnut ze seznamu jako ten, kdo projel.

Nas musher pokracoval dal po hrebeni. Siroka cesta upravena rolbou ostre kontrastovala s uzkymi stezkami, ktere mel za sebou. Minul nejvyssi kopec Orlickych hor - Velkou Destnou, a vyjel z ridkeho lesa na volnou plan. Okamzite se mu do tvare zakousl ostry protivitr a sprezeni zpomalilo. Ani psi nebyli z teto zmeny nadseni a uhybali cenichy pred ostrymi jehlickami ledu, ktere pred sebou vichr hnal. Sane, ac zatizene, pusobily v jeho poryvech jako plachta a musher mel co delat, aby na ledovych plotnach, odkud vitr vyfoukal vsechen snih, udrzel smer. Misty byly poryvy vetru tak silne, ze strhavaly sprezeni mimo stezku. "Nechtel bych plachtit do udoli uz tady," pomyslel si psovod a odstrcil sane od jedne z mnoha smerovych tyci, kam je vichr odhodil. Nastesti to netrvalo dlouho, po nekolika stech metrech vjeli opet pod ochranu lesa a vitr je jiz tolik nesuzoval. "Sedivak nas zase zkousi," pomyslel si jeste musher a popohnal psy mezi stromy.

Jak vznikl nazev Sedivackuv long:

Kdyz se v lednu 1997 sjizdeli musheri do Orlickych hor poprve, zavod jeste nemel jmeno a nikdo netusil, za jak tragickych okolnosti ho za par hodin ziska. Den pred zavodem sel brzy po ranu vencit Pavel Kucera sve psy. Kdyz je vytahoval s privesu, tri se mu vysmekli z rukou. Jeden z nich zustal u psovoda, ale zbyvajici dva, sibirsti husky Hetyna a Sedivak, zmizeli ve tme.

Neni to nic neobvykleho, obcas utecou psi kazdemu musherovi. Seversti psi jsou volnomyslenkari a tak i kdyz se vetsinou driv ci pozdeji vrati, dovedou si nahle nabyte svobody pekne uzit. Nekdy jsou z toho mrzutosti, to kdyz vypleni sousedovi kurnik (musheri o lasce svych psu k domaci drubezi dobre vedi a tak maji sve tahouny pojistene), ale jen vzacne konci podobny vylet tragicky.

Hetyna s Sedivackem si to namirili do vzdalene vesnice. Dodnes neni jasne, co se tam tehdy udalo. Pavel, hledajici od rana zoufale sve psy, se setkal uz jen s vystrasenou Hetynou, Sedivacka uz nikdy nikdo nenasel. Postupne vyslo najevo, ze ho uprostred vesnice, daleko od vsech kurniku, vztekle zastrelil jeden obcan. Telo odklidil a protoze svedci mlceli, nebylo mozne nic dokazat.

Pro mushera to byla tezka rana. Nejen proto, ze Sedivak byl jeho vudci pes, nejcennejsi pes sprezeni, ale pro kazdeho longoveho mushera jsou jeho psi jako vlastni deti. Ztrata byla o to vetsi, ze Sedivacek byl vyjimecne tolerantni pes milujici lidi a byl proto pouzivan na Sumave ke canisterapii u mentalne postizenych deti. Ty na nej nemohly zapomenout a ptaly se po nem jeste nekolik let.

Zavrazdeny pes je tu stale, a to zrejme nejenom v nazvu Sedivackuv long. Musheri o tom nemluvi, ale nekdy se zda, jakoby verili tomu, ze Sedivak bdi z vecnych lovist nad jejich zavodem a ze ve skuceni mraziveho vetru na hrebenech obcas zaslechnou jeho volani, ktere svira jejich dusi.

Sprezeni minulo Peticesti, nejvychodnejsi bod zavodu, a v ostre zatacce si to namirilo po uboci Orlickych hor k zapadu. Musher sledoval, jak rude slunce pomalu klesa do mlh v udoli a trpyti se ve vlockach jinovatky na kozichu psu. Zapomnel na unavu a hledel na obraz, ktery byl z tech, co se nedaji koupit za zadne penize. Byla to jedna z onech chvil, ze kterych cerpal silu do boje se strastmi kazdodenniho zivota v divokem svete lidi.

Kdyz slunce zmizelo za vrcholky smrku, vratily se jeho myslenky zpet na stezku. Po nekolika kilometrech pohodove jizdy po uboci se stezka stocila k jihu a zamirila pres Luisino udoli smerem k Jedlove. Potreti a naposledy v zavode prejeli horskou silnici, naposledy je pohltil husty les. Az z nej vyjedou, ceka je posledni otevrena plan, na ktere stal velky kamenny kostel - dulezity orientacni bod.

Sprezeni se vynorilo z lesa, ale misto dalekych rozhledu se pred nim rozprostiraly chuchvalce mlhy. Viditelnost se zmensila na deset metru a kostel, kolem ktereho vedla trat zavodu, zmizel v bilem seru. Prekvapeny musher marne napinal zrak, stezka se na vetrem udusane a sanemi rozjezdene plani ztratila. Dohledl sotva na vudciho psa, zbytek sveta prestal existovat. Co ted? Na konci plane se museli trefit na uzkou stezku vedle sjezdovky, odkud bylo do cile uz jen nekolik set metru, ale pokud stezku nenajdou, mohli by krizovat plan do soudneho dne. Musher znejistel a pohledl na psy. Leader se ztracel v mlze, ale v behu nepolevil. "Je to na tobe," zaseptal psovod a nechal se vest. Vedel, ze jsou chvile, kdy je treba zavrit oci a spolehnout se na psy. Tohle byla jedna z nich.

Po nekolika nekonecnych minutach se vynoril vlevo od stezky prizrak kostelni zdi. Jeli spravne. Netrvalo dlouho a objevily se pred nimi sloupy lyzarskeho vleku. Byli u konce dnesni etapy.

Kdyz projelo sprezeni cilem, byl uz skoro vecer. Davy divaku zmizely, jen par otuzilcu jeste postavalo kolem casomiry. Musher navedl psy do ulicky mezi privesy, aby na jejim konci zabocil k tomu svemu. Kdyz zastavil a zakotvil sane, psi se zacali vyvalovat ve snehu - chladili se. Vyprahl je a pripnul k dlouhemu zakotvenemu retezu - stake outu. Zapalil varic a zatimco pro psy ohrival polevku, sundal postupne vsem postroje a prohledl jim tlapky. Az se vyvenci a najedi, pujdou spat do svych boxu v privesu - radi kazdy vlezou do toho sveho. Pak bude rada na musherovi, aby se v mistni hospode vyvencil a najedl a poklabosil o zazitcich ze stezky s ostatnimi zavodniky.

Kdyz musher odchazel z lokalu, byly dve hodiny rano. Zar oken svitila skrz pulmetrove rampouchy na strese Kristyny a osvetlovala nyni pusty prostor startu. Vratkym krokem a se svobodnou mysli kracel psovod ke svym psum, aby je naposledy zkontroloval a popral jim dobrou noc. "Uz je tu zas to pitomy jaro, ptaci rvou a seriky smrdi.", zaslechl jeste z otevrenych oken hospody par slov z oblibene musherske pisne a pobavene se usklibl. O tom to je, pomyslel si, a ztratil se v temnote mezi privesy.

Text a foto Miroslav Kubecek

Laichterova 985

518 01 Dobruska